Někdo odjíždí na dovolenou. Někdo si jen přestěhuje práci na hezčí místo.
Prázdniny skončily a většina z nás se vrátila do běžného pracovního rytmu. Možná je ale právě teď dobrá chvíle položit si jednu otázku:
Opravdu jste si přes léto odpočinuli?
Letos v létě jsem si všimla kolik lidí kolem mě zůstává stále on-line.
Nikdo nás nenutí na dovolené otevřít e-mail, vzít telefon, odpovědět na zprávu nebo být online. To my jsme možná uvěřili, že musíme být stále dostupní. Protože máme pocit, že bychom měli. A možná také proto, že se to od nás tak nějak očekává.
Telefon pípne – „Jen se podívám, kdo píše.“
Přijde e-mail – „Tohle vyřídím za dvě minuty.“
Pak ještě jeden…
A než si to uvědomíme, dopoledne je pryč.
Přijde vám to povědomé?
Celý rok se těšíme na dovolenou. Plánujeme, kam pojedeme, co chceme vidět a s kým chceme strávit čas. Jenže když konečně přijde den odjezdu, změníme místo… ale nezměníme tempo.
Ta malá krabička, do které se nám dnes vejde téměř celý náš svět, nám zůstává v ruce i na dovolené. Práce, zprávy, sociální sítě, fotografie, kalendář, kontakty… všechno máme pořád s sebou.
Já jsem přesně takhle fungovala roky.
I na dovolené jsem kontrolovala e-maily, odpovídala klientům a řešila věci ve firmě.
A přitom jsem měla pocit, že je všechno v pořádku.
Vždyť jsem přece s rodinou na dovolené.
Jenže být někde spolu ještě neznamená být spolu doopravdy.
Jednou za mnou přišel syn a zeptal se mě: „Mami, půjdeš s námi k moři? Postavíme hrad.“
A já odpověděla:
„Za chvilku přijdu.“
…jen dopíšu e-mail. Nebo: …..jen odpovím klientovi.
Zkrátka jen dokončím jednu věc.
A takových „za chvilku“ bylo nakonec mnohem víc, než jsem si tehdy připouštěla.
Nejzvláštnější na tom je, že svým nejbližším někdy řekneme „počkej“ mnohem snadněji než klientovi nebo někomu, kdo od nás něco potřebuje.
Protože víme, že počkají. Že to pochopí. Že nám to odpustí.
A tak se z „za chvilku“ stane odpoledne. Z odpoledne zítřek. A další den se dost často odehrává úplně stejně.
Jenže i oni vnímají, komu a čemu dáváme přednost.
A pak dovolená skončí.
Vracíme se domů, do práce a mnohdy máme pocit, jako bychom vlastně nikam neodjeli.
Notebookem ani telefonem to nebylo
Dlouho jsem si myslela, že to dělám pro rodinu. Že čím víc budu pracovat, tím lépe se budeme mít.
Dnes už vím, že to bylo jinak.
Na dovolenou jsem si totiž přivezla stejný způsob života, od kterého jsem si chtěla odpočinout.
Ale práce nikdy neskončí.
Vždycky bude existovat ještě jeden e-mail.
Ještě jeden telefon.
Ještě jeden úkol.
Ale čas s lidmi, na kterých nám záleží, se už nikdy nevrátí.
Dnes si notebook na dovolenou vozím také.
Ale už nerozhoduje o mém dni.
S rodinou si nejdřív naplánujeme, co chceme společně zažít. A teprve potom hledám chvíli, kdy se na pár minut podívám na pracovní e-maily.
Ne proto, abych všechno vyřešila.
Jen proto, abych zkontrolovala, jestli není něco opravdu důležitého.
A víte, co se změnilo nejvíc?
Dnes už mojí rodině nevadí, když na chvíli otevřu notebook.
Ne proto, že bych pracovala méně.
Ale proto, že už nemusí čekat na moje „za chvilku“.
Možná tedy není nejdůležitější otázkou, kam jsme letos odjeli na dovolenou.
Ale jestli jsme si vůbec dovolili na chvíli nebýt k dispozici.
Já už dnes vím, že skutečný odpočinek nezačíná tím, že odjedeme. Začíná ve chvíli, kdy dokážeme vypnout okolní svět a věnovat pozornost také sobě.
A právě tahle zkušenost byla jedním z důvodů, proč jsem začala tvořit své retreaty.
Chtěla jsem vytvořit prostor, kde můžeme na čtyři dny vystoupit z běžného tempa, odložit každodenní povinnosti a zažít, jaké to je, když čas zase patří nám.
Pokud vás zajímá, jak takové čtyři dny vypadají, více o retreatu najdete zde: RETREATY
Možná totiž nepotřebujeme další dovolenou. Možná jen potřebujeme změnit způsob, jakým svůj čas prožíváme.
A jak to máte vy? Zůstáváte on-line i na dovolené, nebo dokážete práci opravdu vypnout? Napište mi do komentářů. Zajímá mě, jak to máte vy.
